(Otevřený dopis dcery L.V. poslanecké sněmovně 25. 1. 2022)
Vážené poslankyně, vážení poslanci,
pokud Hamplová nesmí psát na Aktuálně.cz, kam by psal můj otec, žil-li by dnes ještě? Opravdu by Lidovky dál tiskly jeho Poslední slova? Tak schválně. Protože bylo roky zvykem, že jsem jednou ročně psala Poslední slovo místo Vaculíka já (a kdybychom to neprozradili, nikdo by to nepoznal), napíšu Vám teď něco, co by Vám autor manifestu Dva tisíce slov jistě rád napsal sám, kdyby ještě žil, měl svou plnou kondici a přístup k informacím:
Vážení, kterých se to týká,
národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a proto se nebudu zlobit na Vás, ale sám na sebe. Místo, abych Vás dostatečně často z pohodlí pracovny skrze noviny veřejně upomínal, jak se má správně sloužit státu, dělal jsem dřevo a třídil jablka ve sklepě v Dobřichovicích, protože to bylo potřeba. (Krom toho Hamplová mi dřevo nenaseká, zatímco místo mě může psát aspoň do Echa.) Jablka shnilá je třeba včas vyhazovat, aby nenakazila své okolí. Neshnilá jablka jsem odvezl Lence a děckám na Lhotku. Paní Hadincová od vedle nám přinesla buchty a postěžovala si, že se jí špatně dýchá. Druhý den jí Lenka volala sanitu a třetí den se paní Hadincové v nemocnici zastavilo srdce. V televizi říkají, že je to proto, že nebyla očkovaná. Zabalil jsem si tedy pyžamo, kartáček, ručník a čekám. Neměli jsme k sobě s paní Hadincovou věkem tak daleko. A snědl jsem ty buchty od ní dvě, obě jablečné.
Rýma, bolest v krku, bolest hlavy ani teplota zatím nepřichází. Deset let jsem s chřipkou neležel. (Možná jednou nebo dvakrát tajně pár dní ve Veletržní, aby to děcka neviděla.) Kromě kardiostimulátoru a vyndaného žlučníku jsem relativně zdráv. Paní Hadincová asi neměla takové štěstí. Neměla zahradu, na níž by musela pořád lézt někam po žebříku, kosit, sekat dřevo, česat rybíz. Místo nohou používala do našeho třetího patra výtah. Na slunku toho taky moc nenaseděla, nemaje balkónu ani kamarádek, které by s ní na lavičce před domem krafaly. Krafat chodila příležitostně k nám, ale vždycky s sebou vzala alespoň buchty, takže jsme jí to trpěli.
Ale umřelo prý už hodně zdravějších lidí než paní Hadincová a i než já. Je to chřipka nová – zákeřná, tělo ji zatím nezná. Přesto se nebudu očkovat. Však děcka už odjakživa vědí, že jsem starý a brzy umřu. Rozhodl jsem se vyzvat chřipku na souboj. Buď já, nebo ona. Abych si před ní nabral trochu náskoku, začal jsem každé ráno na zahradě trochu cvičit a i přes zimu a bolavá kolena několikrát vlezl u nás pod splavem do Berounky. Nedal jsem si v neděli čtyři, ale jenom tři knedlíky – malé! O tělo se má (včas!) pečovat a ne se na poslední chvíli shánět po medicíně, která jako by snad měla tu moc smazat roky, kdy se člověk smrti nebál. Paní Hadincová taky odmítla očkování. Prý umře tak jako tak, kovidu navzdory, řekla. Smrt s námi účtuje, tak jako s námi účtuje nakonec svědomí.
Zatímco jsem čekal na smrtící chřipku, která nepřicházela, otevřel jsem si Lidové noviny. Budou nám prý schvalovat novelu zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19. Co se v tom zákoně píše? Co se tím obhajuje? Komu to pomůže? Paní Hadincové jistě už ne. Nepomůže to ani mně, zas jen se odsunu do ilegality, protože jsem si odmítl implantovat cizí názor a jedinou správnou pravdu. Nepomůže to dokonce ani těm, kdo se smrti na novou chřipku bojí a očkovat se chtějí. Ti se naočkují i bez zákona. Nikdo jim to naštěstí nezakazuje. Já jsem si vybral bát se očkování víc než chřipky. Chřipka, pokud ji dostanu, bude koneckonců moje. Vakcína je cizí a nevěřím jí. Mám na to právo. Zatím. Až se nakazím chřipkou, na základě osobní zodpovědnosti, jako tomu bývalo doposud, se pokusím nenakazit ostatní jablka. Na osobní zodpovědnost mám totiž právo. Zatím.
Novela zákona č. 94/2021 Sb. sice očkování nenakazuje, ale přesto je nástrojem totality, kterou u nás tak dobře známe. Po třiceti letech bez lágrů, neskrývaných cenzurních zásahů, fízlů, udavačů a chronické velezrady to máme zase za dveřmi. Budou mi na ně bušit zase ti stejní příslušníci, nebo dostanu nové, modernější? Nejprve přijdou zkontrolovat, zda se poslušně izoluji. Pokud bych se náhodou poslušně neizoloval, zaizolují mě sami. Pokud by se nás náhodou neizolovalo poslušně víc, máme tu ministerstva vnitra a obrany, ta se o naše zdraví postarají lépe než my. Jak krásně se dá zneužívat zákonů, které si totalita tvoří k obrazu svému, už jsme se v minulosti poučili. A jelikož tento pacient už trpí všemi příznaky, jako je kolaborace médií, omezování svobody slova a názoru, navádění k udavačství, šikana a diskriminace neposlušných, dezinformační kampaně a další, diagnóza je jasná.
Až budete zítra zvedat ruku pro tento zákon, myslete na to, kým jste se stali. My budeme myslet na to, jak velká chyba byla, že jsme Vám to dovolili. Na rozdíl od Vás, my se ale ze svých chyb učíme rychle. Očekávám reakce dle Vaší inteligence, vzdělání, důvtipu, povahy, morálky a nebudu na ně odpovídat. Musím jít třídit jablka.
S pozdravem
Ludvík Vaculík
(v zastoupení)
Poznámka autorky:
Cenzuru poznám zcela bezpečně, protože jsem se do ní narodila a mí rodiče z ní vybředli až po roce 1989. Taky poznám velmi dobře propagandistické kampaně, protože jedna z nich, pod názvem Svědectví od Seiny, dohnala mého dědu, jednoho z aktérů Pražského jara, Jana Procházku k zoufalství, které nakonec vedlo k jeho předčasné smrti. Ta druhá se pokusila zdiskreditovat mého otce Ludvíka Vaculíka, když zveřejnila jeho soukromé nahé fotografie, zabavené při domovní prohlídce, v Československé televizi a časopise Ahoj na sobotu. To mělo za důsledek především jednu věc – že jsem se narodila já, protože v ten den zrovna moje budoucí maminka stála u televize a místo, aby si řekla, jaké je ten Vaculík prase, si řekla, jaký je to zajímavý chlap. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale trvalo to třicet let. (Již od konce 50. let přicházely nové kulturní impulzy vedoucí k tzv. Pražskému jaru.) Jak dlouho bude trvat éra, pro kterou se chystáte hlasovat? Stát má takovou vládu, jakou si zaslouží. Stát jsme nejen my, ale i Vy. Chystáte se odhlasovat to, co si zasloužíte.
Cecílie Jílková
