Umlčování jehňátek: Jak funguje propaganda

, , Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Umlčování jehňátek: Jak funguje propaganda

Autor: John Pilger, překlad: redakce

V 70. letech jsem se setkal s jednou z hlavních Hitlerových propagandistek, Leni Riefenstahlovou, jejíž epické filmy oslavovaly nacisty. Shodou okolností jsme bydleli ve stejné chatě v Keni, kde byla Reifenstahlová, která unikla osudu jiných vůdcových přátel, na fotografické misi.

„Vlastenecké poselství“ jejích filmů prý nebylo závislé na „příkazech shora“, sdělila mi. Spoléhalo však na něco, co Leni nazvala „submisivní prázdnotou“ německé veřejnosti. „Patřila k této veřejnosti i liberální vzdělaná buržoazie?“ zeptal jsem se.  „Ano, zejména oni,“ odpověděla.

Na toto myslím, když se rozhlížím po propagandě, která dnes pohlcuje západní společnost.

My se od Německa třicátých let minulého století samozřejmě velmi lišíme. Žijeme v informačních společnostech. Jsme globalisté. Nikdy jsme nebyli informovanější, ve větším kontaktu, lépe propojeni.

Opravdu? Není to tak, že žijeme v mediální společnosti, kde probíhá zákeřné a neúprosné vymývání mozků a vše je filtrováno podle potřeb a lží státní a korporátní moci?

Médiím západního světa dominují Spojené státy

Devět z deseti největších mediálních společností má sídlo v Severní Americe. Internet a sociální média – Google, Twitter, Facebook – jsou většinově vlastněny a kontrolovány Američany.

Za dobu mého života Spojené státy svrhly nebo se pokusily svrhnout více než padesát vlád většinou demokratických zemí. Zasahovaly do demokratických voleb ve třiceti zemích. Na obyvatele třiceti zemí, většinou chudých a bezbranných, shodily bomby. Pokusily se zavraždit vůdce padesáti zemí.  Ve dvaceti zemích bojovaly za potlačení osvobozeneckých hnutí.

O rozsahu a míře tohoto krveprolití se z velké části neinformuje, neuznává se a ti, kdo jsou za něj zodpovědní, nadále dominují angloamerickému politickému životu. Dramatik Harold Pinter prolomil toto mlčení několik let před svou smrtí v roce 2008 dvěma mimořádnými projevy.

„Polib mi prdel, nebo ti rozkopu hlavu. Takto je definována zahraniční politika USA,“ řekl. „Tak primitivní a hrubé to je.“

„Ovšem je zajímavé, jak neuvěřitelně úspěšná je tato politika. Používá strukturované dezinformace, rétoriku a překroucený jazyk, které jsou velmi přesvědčivé, ale ve skutečnosti jsou snůškou lží. Je to velmi úspěšná propaganda. Mají na to peníze, mají na to technologie, mají všechny prostředky, aby jim to prošlo, a také to dělají.“

Při přebírání Nobelovy ceny za literaturu Pinter řekl toto: „Zločiny Spojených států byly systematické, neustálé, kruté, nemilosrdné, ale jen velmi málo lidí o nich skutečně mluvilo. To se Americe musí nechat. Prováděla zcela klinickou manipulaci s mocí po celém světě a přitom se tvářila jako síla všeobecného dobra. Je to brilantní, dokonce vtipný a velmi úspěšný akt hypnózy.“

Pinter byl můj přítel a možná poslední velký politický mudrc – tedy předtím, než byla disidentská politika gentrifikována. Zeptal jsem se ho, zda „hypnóza“, o níž mluvil, není „submisivní prázdnota“, kterou popsala Leni Riefenstahlová.

„Je to totéž,“ odpověděl. „Znamená to, že vymývání mozku je tak důkladné, že jsme přeprogramováni, abychom spolkli snůšku lží. Pokud propagandu nerozpoznáte, můžete ji přijmout jako normální a uvěřit jí. To je ta submisivní prázdnota.“

V našich systémech korporátní demokracie je válka ekonomickou nutností, dokonalým spojením veřejných dotací a soukromého zisku: socialismus pro bohaté, kapitalismus pro chudé. Den po 11. září ceny akcií válečného průmyslu prudce vzrostly. Blížilo se další krveprolití, což je pro byznys skvělé.

Dnes mají nejvýnosnější války svou vlastní značku. Říká se jim „věčné války“: Afghánistán, Palestina, Irák, Libye, Jemen a nyní Ukrajina. Všechny jsou založeny na snůšce lží.

Nejproslulejší je Irák se svými zbraněmi hromadného ničení, které nikdy neexistovaly.

Zničení Libye organizací NATO v roce 2011 bylo ospravedlněno masakrem v Benghází, který se nikdy nestal. Afghánistán byl vhodnou pomstou za 11. září, která neměla s afghánským lidem nic společného.

Dnes se zprávy z Afghánistánu týkají toho, jak zlý je Taliban – a ne toho, že Bidenova krádež sedmi miliard dolarů z bankovních rezerv způsobuje rozsáhlé utrpení. Nedávno věnovalo National Public Radio ve Washingtonu dvě hodiny Afghánistánu – a 30 sekund jeho hladovějícím lidem.

Na červnovém summitu v Madridu přijalo NATO, které je řízeno Spojenými státy, strategický dokument, který militarizuje evropský kontinent a stupňuje vyhlídky na válku s Ruskem a Čínou. Navrhuje „boj ve více oblastech proti rovnocennému soupeři s jadernými zbraněmi“. Jinými slovy, jaderná válka. V dokumentu se uvádí: „Rozšíření NATO bylo historickým úspěchem.“

Nečetl jsem to s důvěrou. Měřítkem tohoto „historického úspěchu“ je válka na Ukrajině, o níž zprávy většinou nejsou zprávami, ale jednostrannou litanií jingoismu, překrucování, zamlčování. 

Informoval jsem o řadě válek a takto plošnou propagandu jsem ještě nezažil.

V únoru Rusko napadlo Ukrajinu v reakci na téměř osm let trvající zabíjení a zločinné ničení v ruskojazyčném regionu Donbas na svých hranicích.

V roce 2014 Spojené státy sponzorovaly převrat v Kyjevě, který zbavil Ukrajinu demokraticky zvoleného, Rusku přátelsky nakloněného prezidenta a dosadil jeho nástupce, o němž Američané dali jasně najevo, že je to jejich člověk.

V posledních letech byly ve východní Evropě, v Polsku, Slovinsku a České republice, instalovány americké „obranné“ rakety, téměř jistě namířené proti Rusku, doprovázené falešnými ujištěními až po „slib“ Jamese Bakera Gorbačovovi z února 1990, že NATO se nikdy nerozšíří za hranice Německa.

Ukrajina je frontovou linií

NATO se fakticky dostalo na samé pohraničí, přes které v roce 1941 vtrhla Hitlerova armáda a zanechala v Sovětském svazu více než 23 milionů mrtvých.

V prosinci loňského roku navrhlo Rusko dalekosáhlý bezpečnostní plán pro Evropu. Ten byl v západních médiích odmítnut, zesměšněn nebo potlačen. Kdo četl návrhy koncipované v bodech krok za krokem, které tento plán obsahoval? Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj 24. února pohrozil, že pokud Amerika Ukrajinu nevyzbrojí a neochrání, bude vyvíjet jaderné zbraně.  To byla poslední kapka.

Téhož dne Rusko provedlo invazi – podle západních médií nevyprovokovaný akt nechvalné pověsti. Historie, lži, mírové návrhy, slavnostní dohody o Donbasu v Minsku se nepočítaly.

Dne 25. dubna přiletěl do Kyjeva americký ministr obrany generál Lloyd Austin a potvrdil, že cílem Ameriky je zničit Ruskou federaci – slovo, které použil, bylo „oslabit“. Amerika získala válku, kterou chtěla, vedenou Američany, financovanou a vyzbrojenou zástupnou a postradatelnou figurkou. Téměř nic z toho nebylo západnímu publiku vysvětleno.

Ruská invaze na Ukrajinu je bezohledná a neomluvitelná. Invaze do suverénní země je zločin. Neexistují žádná „ale“ – kromě jednoho.

Kdy současná válka na Ukrajině začala a kdo ji rozpoutal?

Podle OSN bylo od roku 2014 do letošního roku v občanské válce kyjevského režimu na Donbasu zabito přibližně 14 000 lidí. Mnoho z těchto obětí mají na svědomí neonacisté.

Podívejte se na reportáž zpravodajské televize ITV z května 2014, kterou natočil veterán James Mates, jenž je spolu s civilisty ve městě Mariupol ostřelován ukrajinským (neonacistickým) praporem Azov.

Ve stejném měsíci byly desítky rusky mluvících lidí zaživa upáleny nebo udušeny v budově odborů v Oděse, kterou obléhali fašističtí hrdlořezové, stoupenci nacistického kolaboranta a antisemitského fanatika Stephena Bandery.  Deník New York Times označil tyto hrdlořezy za nacionalisty.

„Historickým posláním našeho národa v této kritické chvíli,“ prohlásil Andrej Bileckij, zakladatel praporu Azov, „je vést bílou rasu do posledního křížového tažení za její přežití, křížového tažení proti Untermenschen vedeným Semity.“

Od února se kampaň samozvaných „monitorovatelů novinek“ (většinou financovaných Američany a Brity s vazbami na vlády) snaží udržet absurditu, že ukrajinští neonacisté neexistují. Airbrushing, termín kdysi spojovaný se Stalinovými čistkami, se stal nástrojem mainstreamové žurnalistiky. Za necelých deset let byla „dobrá“ Čína airbrushem vymazána a nahradila ji „špatná“ Čína: z dílny světa se stal rodící se nový Satan. 

Vymývání mozků opomenutím

Velká část této propagandy pochází z USA a je šířena prostřednictvím zprostředkovatelů a „think-tanků“, jako je nechvalně známý Australský institut strategické politiky, hlas zbrojního průmyslu, a horlivých novinářů, jako je Peter Hartcher z deníku Sydney Morning Herald, který označil ty, kdo šíří čínský vliv, za „krysy, mouchy, komáry a vrabce“ a vyzval k „vyhubení“ těchto „škůdců“.

Zprávy o Číně na Západě se téměř výhradně týkají hrozby z Pekingu. Šmahem je rozmlženo 400 amerických vojenských základen, které obklopují většinu Číny, ozbrojený náhrdelník, který sahá od Austrálie až po Tichomoří a jihovýchodní Asii, Japonsko a Koreu. Japonský ostrov Okinawa a korejský ostrov Čedžu jsou nabité zbraně namířené přímo na průmyslové srdce Číny. Jeden z představitelů Pentagonu to popsal jako „smyčku“.

O Palestině se špatně píše, co si pamatuji. Pro BBC existuje „konflikt“ „dvou vyprávění“. O nejdelší, nejbrutálnější a nejbezprávnější vojenské okupaci v moderní době se nemluví.

Zasažený jemenský lid téměř neexistuje. Mediálně jsou to nelidé.  Zatímco Saúdové chrlí své americké kazetové bomby a po boku saúdských cílových důstojníků pracují britští poradci, více než půl milionu dětí čelí hladu.

Toto vymývání mozků opomenutím má dlouhou historii. Vraždění za první světové války bylo zamlčováno reportéry, kteří byli za svou shovívavost pasováni na rytíře a přiznali se k němu ve svých pamětech.  V roce 1917 se redaktor listu Manchester Guardian C. P. Scott svěřil ministerskému předsedovi Lloydu Georgeovi: „Kdyby lidé skutečně věděli [pravdu], válka by byla zítra zastavena, ale oni to nevědí a ani vědět nemohou.“

Mediální virus

Odmítání vidět lidi a události tak, jak je vidí lidé v jiných zemích, je na Západě mediálním virem, stejně vyčerpávajícím jako Covid.  Jako bychom viděli svět v jednosměrném zrcadle, v němž „my“ jsme morální a neškodní a „oni“ nikoli. Je to hluboce imperiální pohled.

Historie, která je v Číně a Rusku živě přítomná, je málokdy vysvětlována a málokdy chápána. Vladimir Putin je Adolf Hitler. Si Ťin-pching je Fu Man Chu. Epické úspěchy, jako je vymýcení krajní chudoby v Číně, jsou sotva známé. Jak je to zvrácené a ubohé.

Kdy si to dovolíme pochopit? Školení novinářů v továrním stylu není řešením. Ani zázračný digitální nástroj, který je prostředkem, nikoli cílem, stejně jako jednoprstový psací stroj a linotyp.

V posledních letech byli někteří z nejlepších novinářů vyřazeni z hlavního proudu. Používá se slovo „defenestrovaní“. Prostor, který byl kdysi otevřen pro maveriky, tedy novináře jdoucí proti proudu, pro pravdomluvné, se uzavřel. 

Případ Juliana Assange

Nejvíce šokující je případ Juliana Assange.  Když Julian a WikiLeaks dokázali získat čtenáře a ceny pro Guardian, New York Times a další sebevědomé „evidenční listiny“, byl oslavován.

Když se „dark state“ postavil proti a požadoval zničení pevných disků a atentát na Julianovu osobnost, stal se z Assange veřejný nepřítel. Viceprezident Biden ho označil za „hi-tech teroristu“. Hillary Clintonová se zeptala: “Can’t we just drone this guy?”

Následná kampaň zneužívání a očerňování Juliana Assange – zpravodaj OSN pro mučení ji nazval „mobbingem“ – přivedla liberální tisk na dno. Víme, kdo to je. Považuji je za kolaboranty: za vichystické novináře.

Kdy se zvednou skuteční novináři? Na internetu už existuje inspirativní samizdat: V tomto směru je třeba zmínit: Consortium News, založené skvělým reportérem Robertem Parrym, Grayzone Maxe Blumenthala, Mint Press News, Media Lens, Declassified UK, Alborada, Electronic Intifada, WSWS, ZNet, ICH, Counter Punch, Independent Australia, Globetrotter, práce Chrise Hedgese, Patricka Lawrence, Jonathana Cooka, Diany Johnstoneové, Caitlin Johnstoneové a dalších, kteří mi odpustí, že je zde nezmíním.

Kdy povstanou umělci?

A kdy se postaví spisovatelé tak, jako se postavili proti nástupu fašismu ve třicátých letech? Kdy se postaví filmaři, jako se postavili proti studené válce ve čtyřicátých letech? Kdy se postaví satirici, jako to udělali ti před o jednu generaci nazpět?

Poté, co jsme se 82 let máčeli v hluboké lázni spravedlnosti, kterou je oficiální verze poslední světové války, není na čase, aby ti, kdo mají udržovat záznamy v pořádku, vyhlásili svou nezávislost a dekódovali propagandu? Naléhavost je větší než kdy jindy.

Zdroj: Silencing The Lambs: How Propaganda Works – OpEd

John Pilger je oceňovaný novinář, filmař a spisovatel. Jeho úplný životopis si můžete přečíst na jeho webových stránkách zde a sledovat ho na twitterovém účtu @JohnPilger. Tento článek je upravenou verzí projevu na Světovém festivalu v norském Trondheimu. Článek vznikl v rámci projektu Globetrotter.