Daniel Landa: Probíhá zápas o duši člověka

, , Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Daniel Landa: Probíhá zápas o duši člověka

S Danielem Landou jsme si pár dní před jeho dvěma koncerty v Ostravě a Brně povídali o návratu k záležitostem duše, ztracených snech a iluzích, předvídání budoucnosti, ale také o významu politiky.

Foto: redakce

Dane, kde se podle tebe právě teď jako lidstvo nacházíme a kam míříme? 

Myslím, že jsme v civilizačním bodu zlomu. A to v tak velkém a zásadním, jako když koně kdysi nahradila auta. Vládu nad pozemskými věcmi přebírá mocná digitální filozofie, ideologie, která staví na hlavu člověka, jeho svobodu, soukromé vlastnictví, osobní odpovědnost za vlastní zdraví a život nebo tradiční pohled na rodinu a mnoho dalších sfér.

Bývalí muži dnes porážejí v silových sportech ženy, se kterými soutěží v ženských kategoriích a mohl bych ještě dlouho, ale zbytečně, pokračovat. K nám se tento trend sice dostává poněkud pomaleji, ale zato jistě.

Člověk se od transcendentálně založené bytosti duše a citu stěhuje k tvoru podobnému mělkému digitalizovanému produktu.

Stejné je to i s kontrolou. Stroje a digitální prostor chyby neodpouštějí. Míříme do tmy velkých korporací, které určují směr a programují vládu světských věcí. Skrze dokonalé technologie a dlouho budované finanční a mocenské struktury je to dnes možné. Jediná naděje svítá v tom, že po noci přichází den, i když nikdo neví, jak dlouho ta noc může trvat. 

Modlíš se někdy za tuto zem? A co za vizi se objevuje v takových modlitbách? 

Dá se říct, že při ponorech do šera, tedy do skladatelského bardova transu, zažívám stav podobný modlitbám. Některé písně je připomínají, jiné jsou spíše prorocké a varovné. Bohužel mnoho mých hudebních básní nabývá v současnosti na aktuálnosti až děsivou měrou. Těsně před kovidovým protektorátem a následným válečným šílenstvím jsem napsal píseň Hoří horizont, ve které si stýskám, že na tak velký požár, jaký cítím přicházet z blízké budoucnosti, nemám hasičák. Varuji v ní před tmou, do které se pohrouží náš kraj, před zrudlým obzorem a před dravci, kteří již krouží kolem své kořisti.

Další píseň ze stejného období, Ukolébavka, pojednává o astronomickém dluhu, kterým zatížíme své děti, o digitální kontrole našeho jednání, chování a vlastně i myšlení… prostě nic veselého. Písně Vltava nebo Protestsong jsou dnes daleko aktuálnější než v době, kdy byly napsány. Ale to je jen střípek z mých hudebních modliteb a uměleckých proroctví, kde se snažím varovat duši skrze uši.  

Když jsi začínal s Blanickým manifestem, byl jsi trochu jiný člověk než dnes. Rozhněvaný rytíř probouzel českého lva a dokonce chvíli ze zoufalství nad porušováním ústavy během covidových omezení uvažoval i o aktivní politice. Dnes je zpět kouzelník, druid, který se zdá být nad hněv i právo na odpor povznesen. Co přesně vedlo k této proměně? 

Když jsem viděl, jak málo lidí reaguje na nesmyslné a protiprávní nařízení, na destrukci rozumu a svobody, hnulo mi to žlučí natolik, že jsem se rozhodl podpořit veškerým svým úsilím hlasy profesorů a dalších specialistů, kteří byli vymetáni z veřejného prostoru, uráženi a dehonestováni. Věřil jsem ve vyprovokování veřejné odborné debaty a v hledání té nejrozumnější cesty. Věřil jsem, že když lidé v přímém přenosu uvidí náš upřímný, veřejně vedený zápas s totální arogancí moci, podpoří tyto hlasy a podpoří naše volání po pravdě, rozumu a právu.

Když už byla politická arogance a nesmyslnost některých rozkazů nad všechny meze, burcovali a motivovali jsme lid k odporu proti této zvůli a k jejímu bojkotu. Tehdy napsaná hudební výzva Blanický manifest vybízí k zodpovědnosti za směr každého z nás. Upozorňuje lidi na to, že skutečná moc je v jejich rukou, jen se musí starat o  dění kolem sebe a nenechávat to na druhých. Kromě miliónů zhlédnutí na YouTube se ale nic zásadního nestalo.

Ano, dokonce jsem v té době ze zoufalství a hněvu krátce uvažoval i o vstupu do politiky, ale velmi záhy jsem zjistil, že pro takovou věc mám nulové vlohy. Je to, jako kdybych chtěl řídit autobus plný lidí a zjistil o sobě, že vůbec neumím řídit. Dojeli bychom jen do první zatáčky a pak by přišla pořádná rána. Ale možná by mě dřív trefil šlak, nedokážu dobře odhadnout lidi, jsem snílek a idealista a to je v případě politika katastrofická kombinace.

Jediný recept, který jsme tehdy měli, byl odpor vůči protiústavním nařízením a proti rozkazům, které postrádaly, kromě zisku určitých kruhů, jakoukoliv rozumnou logiku. Odpor vůči tomu byl ale reálný recept a občan měl tu moc jej v nějaké velké jednotě poměrně efektivně realizovat. Jenže letos na počátku roku byly v této hře mávnutím čarovného proutku šmahem vyměněny kulisy i kostýmy a kovid najednou nahradila válka. Totální a úplná změna. Opatření nejsou, kovidový protektorát byl uspán a rázem se jako jediná možnost jeví politický recept, politické kroky a politická řešení.

Tady už občanský odpor bez konkrétních vizí a složitého politicko-ekonomického plánu nestačí. A zde proto končí moje pozice burcujícího aktivisty. Nemám jednoduché řešení ani vlohy a do politiky určitě z výše zmíněných důvodů nepatřím. Je spousta různých lidí, kteří to řešení hledají nebo tvrdí, že ho mají, a jsou to všechno politická hnutí, strany nebo podobné osobnosti a subjekty. Lidé si mohou vybrat. Těch, co k něčemu burcují, už je dost. A stejně tak i vlna nespokojenosti je teď silnější a intenzivnější než za zdravotního protektorátu. Spousta lidí má najednou ekonomický budíček. Všechny tyhle obří současné problémy jsou ale jen důsledky, nejsou to příčiny.

Příčinou je obecně umrtvená duše a také druh myšlenek, které ovládají lidskou mysl.

A to nejen těch lidí, kteří nás řídí. Křesťané a starší kultury tomu říkali démoni. Mamon, závist, strach, touha po moci, hněv, lenost a mnoho dalších.  Za ducha, duši a čistou mysl dnes bojuje jen málokdo. Nejsou totiž vidět a nejde si za ně nic koupit na e-shopu. Ztratili jsme schopnost posvátné úcty jak vůči krajině a přírodě, tak vůči zdroji veškerého života a smyslu, který nás přesahuje. Sebestředná arogance současného západního člověka je v tomto ohledu neuvěřitelná. A protože duše a duch je moje sféra – bojiště, kde se cítím silný a zdatný, vracím se ke svému poslání. Nejsem vůdce, ale průvodce, neříkám „za mnou“, ale když už, tak „se mnou“.  

Foto: redakce

Jenže za ty poslední dva roky prošla společnost mnoha rozkoly. Nejdřív nás separovala covidová opatření, následně nás rozeštvaly názory na očkování a nakonec postoje k válce na Ukrajině. Trhlina ve společnosti zasáhla rodinné i jiné vztahy, mnohá přátelství skončila. Krize ale také odhalila ryzost charakterů. Co ti tato doba dala a vzala? 

Obrátila mi spoustu věcí naruby. Vzala mi například chuť na automobilové závody, které jsem velice miloval. Najednou mi to přijde jako naprosto zbytečná a nákladná zábava. To se radši svižně svezu na motorce, když někam jedu, nebo se proletím po obloze. Dokončuju si teď pilotní výcvik na ultralehké letadlo, to je asi taky vliv této doby. Vzala mi iluzi, že už to nějak bez většího snažení doklepeme. A tím mi i mnoho dala.

Po té divoké cestě v neznámých vodách posledních dvou let jsem zakotvil zpátky u své podstaty.

Dala mi i skvělé lidi, úžasná nová přátelství, ale taky posílila ta stará. Navíc obrovsky semkla naši rodinu. A dala mi velkou motivaci angažovat se právě na poli duše.  

Nadcházející koncerty Daniela Landy

Projekty Zlatý špendlík a Obrozenci tě stály mnoho času a úsilí. S minimálním rozpočtem, bez sponzorských darů, ale zato s velkou podporou mnoha souznících lidí se ti nakonec podařilo dát dohromady pevné jádro opravdových nadšenců, pořádáte přednášky, dětské tábory, otužujete se. Zpočátku jste se ale angažovali i politicky, například při výzvě občanům k oslovení hygien, za což jsi byl médii očerňován. Odradilo tě to od politického aktivismu? 

Očerňování mi tolik nevadí, na to jsem léta zvyklý, ale pár věcí mě celkem probralo ze snění. Například, když už to zmiňuješ, jsme tedy svou aktivitou upozornili na protiprávní chování hygien na politickou objednávku. Někteří právní experti, kteří nás navedli na tuto možnost a pomohli ji realizovat, se za nás nakonec veřejně nepostavili a nevysvětlili světu skutečnou podstatu našeho konání, a tak jsme se podle vládního mediálního scénáře ocitli před většinou národa jako nebezpeční škůdci a zůstali jsme v tom sami.

Ti ostatní v pozadí zůstali s umytýma rukama krásně čistí. Naše aktivita byla ale naprosto oprávněná, jen jsem ji nebyl v tom tlaku schopen sám precizně vysvětlit a odborně podložit. Rozhovory se mnou na toto téma byly navíc značně manipulovány, v médiích byly záměrně vynechávány celé vysvětlující pasáže. Důsledky byly veřejnosti naprosto zveličeny, aby se odvedla pozornost a byl poškozen silný kritický hlas Zlatého špendlíku. Soud nám dal o rok později za pravdu, ale to už bylo k ničemu. Média o tom ani nenapsala, jak jinak.

Ale to je jen jedna z mnoha věcí, co se studených sprch týče. Nutno podotknout, nejsem zhrzený ani naštvaný, nehodlám na nikoho ukazovat prstem a jsem rád, že jsem si tím vším prošel. Děkuji za tu zkušenost. Takže raději politiku a aktivismus nechávám na jiných, kteří se v této cestě zhlédli a mají k tomu nějaké předpoklady. Je jich dost. Lidé si ale musí dobře vybírat, komu ve volbách svěří svou moc. Sám se v tom evidentně příliš neorientuju a jak už jsem řekl, nedokážu lidi dobře odhadnout. V tom je má slabina, které jsem si vědom, takže se držím spíš zpátky. Nechci dopadnout jako Karel Kryl, kterému z tehdejšího vývoje nakonec puklo srdce.  

Co je dle tvého názoru ve stavu, v jakém se právě nacházíme, pro společnost nejzásadnější? Jak z té šlamastiky ven? 

Hlavně nebýt pasivní a nenechávat věci jenom na druhých. Poučit se, sledovat, co se děje kolem a podle toho si volit svoje politiky. To je ta jedna část, ze které jsem se stáhl. A pak je tu ta druhá, a to je zápas o duši. O duši člověka, ducha krajiny, národa a nakonec i světa. V této sféře se hodlám angažovat plně, protože je to cesta srdce. 

Foto: redakce

Daniel Landa (nar. 1968) je český skladatel, zpěvák, textař, libretista, scénárista, producent, herec, boxer, automobilový závodník a mentální kouč. Svoji hudební dráhu započal ve skupině Orlík, která se po vydání druhého alba rozešla a Landa od té doby vystupuje jako sólový umělec. Na svém kontě má nespočet ocenění v anketách popularity a Zlatých, Platinových a Multiplatinových desek.

Jako muzikálový autor debutoval s Krysařem, zatím poslední muzikál, který napsal, je Klíč králů. Jako herec se objevil např. ve výrazných rolích ve filmech Černí baroni a Proč?. Jeho poslední hereckou rolí byl Alex v černé komedii Tacho a postava Emanuela Moravce v díle Den po Mnichovu ceněného televizního cyklu České století.