„Tak to je, takto to vždycky je, Ludvíku, poznáváš to?“ napsal po té největší, poslední listopadové demonstraci na Letné v roce 1989 Ludvík Vaculík do Lidových novin a myslel tím totéž, co i my poznáváme dnes.
Nejtěžším úkolem člověka je přijmout, že zápas mezi dobrem a zlem nikdy nekončí. Mnoho bývalých chartistů odmítlo kritizovat, co přišlo po revoluci. Vždyť už se to přeci vybojovalo, tak je to vybojováno a odteď už navždy pojedeme na vítězné vlně. Zlo má jméno Komunisti.
Komu nešlo o kariéru, prestiž a peníze, ten ale zlo viděl opouštět mršinu starého režimu a vkrádat se do těla nového hostitele skrze drobné parazity. Hostitel se jmenuje systém.
Paraziti bez systému nemohou žít
Paraziti dobře vědí, že je třeba přesunout se k novému hostiteli v pravou chvíli – tehdy, když starý systém umírá a nový sílí. Svým přesunem na citlivém vahadle doby tak definitivně rozhodují o okamžiku výměny moci. Ten, kdo je při tom bezmocně pozoruje, je jejich rukojmím.
Rukojmí je ten, kdo ví, že král je mrtev, ale nevolá, ať žije král. Rukojmí je šašek, jehož vážné tváře si během oslav nikdo nevšímá. Paraziti dobře vědí, že šašek může jen tiše naznačovat. Vždyť už se to přece vybojovalo. Teď jedeme na vítězné vlně.
Na pochyby a mudrování teď není čas
Nic netušící publikum tleská vítězi. Vítěz je ten, jehož jméno je v aktualizovaných učebnicích dějepisu napsáno jako poslední. Tělo vítěze na čas pohání láska publika, jeho sny, ideály a peněženky. Teprve tehdy, když je všechno to dobré spotřebováno, prošustrováno a vytunelováno, začne systém umírat. Paraziti začnou hledat nové tělo.
Zlo totiž bez dobra nemůže být
A kde není zlo, dobro se nedokáže sjednotit ke společné reakci. Principem dobra je totiž žít a nechat žít. Dobro k útoku proto využívá odražené síly nepřítele. Největší bojový potenciál získává v nejhorších momentech dějin. Když jsou útoky zla nejsilnější. Když už se zdá, že nemáme naději (ale nesmí to na nás být vidět). Když už všechno kromě pravdy bylo prošustrováno.
Tak to je, tak to vždycky je, Ludvíku, poznáváš to?
